Drobečková navigace

Úvod > Aktuality > ROZHOVOR O DUCHOVNÍCH SLUŽBÁCH V HOSPICI

ROZHOVOR O DUCHOVNÍCH SLUŽBÁCH V HOSPICI



Datum konání:
13.4.2016

Rozhovor s Mgr. Andělou Bednářovou o duchovních službách pro pacienty a rodiny najdete v březnovém Zpravodaji plzeňské diecéze. Vedoucí sociálního úseku a pastorační asistentka Hospice svatého Lazara mluví o křehké a důvěryplné komunikaci s našimi pacienty.

IMG_9709.JPG

Když se řekne „péče o duši pacienta hospice“, co vše si pod tímto pojmem máme představit?

Už před příjmem a potom při příjmu pacienta a rodinu informuji o možnostech duchovní péče. Současně mluvím o nabídce psychoterapie. Při té příležitosti se poprvé ptám, zda mají zájem o účast na mši, návštěvu kněze a duchovní rozhovor v tom smyslu, v jakém ho chápe praktikující věřící. Pokud pacient tuto nabídku odmítne, povídáme si o věcech, o které má zájem, nabízím čtení a rozhovor. Z počátku jde hlavně o vytvoření důvěry, během času kdy u nás pacient pobývá, se většinou najde oblast, která je člověku blízká. Jde mi o to, aby u nás bylo lidem dobře, aby mohli bez obav mluvit o věcech, které je trápí, které nechtějí ventilovat před ostatními. Ty chvíle, kdy člověk dovolí nahlédnout do svojí tajné komůrky, jsou pro mě i po letech, kdy zde pracuji velkým darem a moc si jich vážím. V týmu mám několik muzikantů a velmi často u lidí hrajeme a zpíváme, tím se duševní pohoda našich pacientů také zvyšuje.

Jak funguje spolupráce pastorační asistentky a duchovního v hospici?

Pan farář dochází do hospice jednou týdně, ve čtvrtek na celý den.  Ráno spolu mluvíme o všech pacientech, kteří mají zájem o návštěvu kněze. Připravím mu soupis všech pacientů a společně probíráme jejich potřeby. Jsme v telefonickém spojení, pokud se u někoho prudce zhorší zdravotní stav a vím, že on nebo rodina stojí o svátost nemocných, volám a domlouvám se na návštěvě. V případě, že „náš pan farář“ je mimo Plzeň nebo má jiné povinnosti, volám duchovní službu, která je dostupná nonstop. Jestliže pacient projeví zájem o návštěvu kněze, tak se snažím, aby to bylo co nejdříve. Někdy mi pacienti řeknou, že by jim nevadilo, kdyby si pan farář přišel popovídat, ale jsou i takoví, kteří si návštěvu kněze nepřejí. Protože bývám v hospici i v sobotu, tak se stává, že pana faráře sháním o víkendu. Jsem moc ráda, že můžu to, co s lidmi sdílím, probrat s knězem. Naše spolupráce spočívá i v tom, že společně s ním a s pacienty, kteří o to mají zájem, jsem přítomná na mši svaté, tam vnímám vzájemnou spolupráci velmi silně.

Co nejvíce potřebují pacienti a jejich rodiny v oblasti vaší péče?

Domnívám se, že nejvíc to, že je vyslechnu, někdy mi řeknou, že se už dlouho nemodlili, ale nebrání se společné modlitbě a připojí se, když se u nich pomodlím. U rodiny se někdy jedná o prolomení strachu, řeknou, „no maminka kdysi do kostela chodila, ale teď už ne“. Role psychoterapeutky a pastorační asistentky se stírá, věřící člověk stojí o společnou modlitbu, mluví otevřeněji o smíření, u nevěřícího pracuji se stejnými tématy, ale mluvím jiným jazykem. Ale snažím se dojít ke stejnému cíli – všichni potřebujeme přijetí, smíření a lásku blízkého člověka. Rodiny pacientů potřebují mít pocit, že na tu těžkou chvíli, kdy jim odchází blízký člověk, nejsou sami, potřebují o věcech mluvit nebo jen mlčet, ale sdílet přítomnost s dalšími lidmi.

Je ve Vaší kompetenci i podpora pracovníků hospice?

Nemám to dané v pracovní náplni, ale velmi často se stává, že společně mluvíme o pacientech a jejich podpoře a nejen o nich. Nejsme velký tým a tak o svých vzájemných radostech i bolestech víme. S některými věřícími kolegyněmi se společně modlíme. Snažím se vnímat potřeby kolegů a citlivě na ně reagovat. Což někdy znamená, že člověk se za dotyčného pomodlí, a někdy jdeme společně na pivo.

V hospici pracujete s lidmi, kteří jsou na konci své životní cesty. Jak intenzivní je práce s nemocnými a jejich blízkými, když cestu k Bohu teprve hledají – a není mnoho času?

Pokud někdo přijde do hospice a mluví o tom, že stojí o návštěvu kněze až za nějaký čas, tak mám zapnuté červené vnitřní světlo, abych nezapomněla. Ptám se pacientů, jestli jsou pokřtění, vycházím z toho, že u pokřtěného člověka mám na co navázat. Pokud člověk projeví zájem, snažím se člověku věnovat denně nebo i několikrát denně v kratších úsecích. Mluvím i s ostatními členy týmu, vzájemně si předáváme informace. V hospici není moc času, proto často lidem říkám, že dokonalost bude až v nebi, pokud mluví o tom, že ještě nejsou úplně připraveni ke zpovědi. Když člověk projeví touhu dát se pokřtít, tak je příprava samozřejmě daleko kratší než běžná, ale tohle se domlouvá s knězem.

Hospic nabízí duchovní podporu i v rámci různých denominací. Pečovali jste i o pacienty – věřící jiné než křesťanské víry?

Ano, ale je to zcela výjimečné, měli jsme pacientku, která byla hinduistka.  Paní byla už při přijetí v terminálním stadiu a o jejím vyznání nás informoval její syn, ale byla to to jen odpověď na mou otázku, zda stojí o duchovní službu. Dvě pacientky tíhly k hnutí Haré Krišna, za jednou chodila vnučka, která jí nosila různé obrázky, které měla pacientka vystavené na pokoji. Respektujeme svobodu člověka.

Kam chodíte pro duchovní a jinou podporu při náročné práci vy?

Mám svého zpovědníka, který mi na mé cestě pomáhá, velkou posilou je pro mě mše svatá.  Mou vášní je čtení knih – pan Roberta Fulghuma čtu stále dokola, mám ráda Jana Zábranu, poezii Jana Skácela. Ráda chodím do přírody, plavat. Ve volném čase se hodně věnuji lidem s mentálním postižením, jejich přítomnost je pro mne velkou posilou a radostí. Téměř celý život jsem měla zahradu, tu teď několik let nemám a chybí, alespoň na balkóně mám kytičky a bylinky. V hospici máme terasu, kde je několik truhlíků s květinami, tam si chodím někdy kytičky pohladit.

Jste svědkem mnoha lidských příběhů. Podělte se s námi o nějaký.

Před vánocemi jsme přijali pána, kterého rodina už nechtěla mít doma, pán bydlel sám, chodila k němu pečovatelka a z rodiny jednou či dvakrát týdně. Pán byl muzikant, před vánocemi, kdy se u nás konalo mnoho koncertů, si to vyloženě užíval. Vždycky s účinkujícími mluvil, hodnotil provedení koncertu. Byl velmi společenský a chtěl chodit i na mše. Během mší se pana faráře ptal na věci, kterým nerozuměl, nemoc ho zbavila ostychu, měli jsme s ním takové komentované mše. Vstupoval do obřadu, ale vždycky to bylo k věci. Připomínal mi tím moje děti, když byly malé. Při jedné se pana faráře zeptal, jestli on skutečně věří tomu, co říká. A řekl, že on pokřtěný není. Opakoval to několikrát a tak se ho náš ošetřovatel, který byl přítomen, zeptal, jestli by chtěl pokřtít a pán odpověděl, že ano. Byl pokřtěný na Štědrý den, byla jsem mu společně s jednou zdravotní sestřičkou za kmotry. Když jsem se potom vracela domů, měla jsem obrovskou radost. Pán na sv. Štěpána zemřel. Ne vždycky se to takhle podaří, ale někdy jsme svědky zázraku.

Ptala se Jarmila Neumannová, Hospic svatého Lazara, Plzeň